Sociální pracovnice Elena Gorolová léta bojuje proti nedobrovolným sterilizacím romských žen a díky jejímu úsilí už stát odškodnil stovky z nich. Ona sama si tímto traumatem prošla v roce 1990. „Věděla jsem, že když mi toto provedli, musím to říct nahlas. Proč bych to tajila, když to je pravda? Proč bych se měla stydět já?“ říká v rozhovoru Renaty Kalenské pro Deník N. Za svou aktivitu získala Elena Gorolová v roce 2025 od Nadace Charty 77 Cenu Františka Kriegla.
Úryvek rozhovoru zveřejňujeme s laskavým svolením Deníku N. Celý ho najdete na webu Deníku N.
Elena Gorolová. Foto: Milan Jaroš
Přejdu k vašemu prvnímu těžkému nárazu s rasismem. Po narození druhého syna v roce 1990 vám lékař hned po císařském řezu provedl sterilizaci. Váš případ byl hodně medializovaný, tak ho nemusíte líčit dopodrobna, ale můžete mi říct, co žena cítí, když se probere z narkózy a toto zjistí?
Já jsem to zjistila na jipce až za tři dny. To už jsem ležela na normálním pokoji, přišel pan primář a já jsem se ho zeptala, co všechno se kolem mě dělo.
On mi oznámil, že jsem měla druhý císařský řez a že mi provedli sterilizaci. Zeptala jsem se ho, co to je, protože jsem to slovo do té doby neznala. Vysvětlil mi to takto: „Už nikdy nebudete mít děti. Utekla jste hrobníkovi z lopaty.“ Jak utekla? Z jaké lopaty? Vůbec jsem tomu nerozuměla.
Předpokládám, že se vám snažil vysvětlit, že vám to museli udělat ze zdravotních důvodů.
Ano. Když mi jasně řekl, že už nebudu mít další děti, rozbrečela jsem se. Nechtělo se mi věřit, že to tak je. Cítila jsem se, jako bych ztratila úplně všechno.
Kdy jste zjistila, že nešlo o zdravotní důvody, ale že za tím je snaha o snižování porodnosti u romských žen?
Hodně pozdě. To už jsem začala svůj boj. Do té doby se mi děla zvláštní věc. Pořád jsem měla pocit, že těhotná být můžu. Neuvědomovala jsem si to, dokud jsem třeba nepřišla do obchodu, kde byly dětské ponožky, kočárky, oblečení. V tu chvíli jsem pokaždé brečela.
My jsem si pořád přáli holčičku. Neustále jsem myslela na to, že bude po mně taková panenka. Samozřejmě jsem ale byla šťastná, že mám dva zdravé syny.
Jednou jsem tak seděla doma a najednou jsem na teletextu zahlédla, že v nějaké neziskové organizaci – to jsem ani netušila, co to znamená nezisková organizace – se scházejí ženy, kterým se to stalo také.
V tu chvíli jsem si řekla, že bych měla jít za nimi a říct jim o sobě.
Elena Gorovolá a Kumar Vishwanathan. Foto: Milan Jaroš
Co to s vámi udělalo, když vám došlo, že těch žen byly od sedmdesátých let tisíce?
Nevěřila jsem vlastním očím. Co nám to dělali? Jaký pro to měli důvod? V hlavě mi to šrotilo.
Když jsem přišla domů, pořád jsem o tom mluvila. Opakovala jsem, kolika žen se to týká, jak to jejich muži ještě ani neví. Jak to ony skrývají.
V tu chvíli jsem si řekla: „Ne, já to všechno řeknu. Všechno!“ Neuvědomovala jsem si, že to uslyší lidé, svět, to mě vůbec nenapadlo. Věděla jsem ale, že když mi toto provedli, musím to říct nahlas. Proč bych to tajila, když to je pravda? Proč bych se měla stydět já? A tím pádem jsem se nebála mluvit.
Kumar Vishwanathan, ředitel Vzájemného soužití, s námi celý tento boj táhl. Začala jsem s ním jezdit na vládu, k ombudsmanovi… Protože jsem byla dlouho bez práce a zavřená za tou zdí, neuměla jsem mluvit. Neuměla jsem se vyjadřovat.
Jak se k vám na vládě chovali?
Ze začátku to pro mě bylo fakt těžké. Opravdu jsem se styděla mluvit. V hlavě mi jelo: „Něco řeknu a třeba to nebude trefné, vhodné.“
Vždycky nás ale vyslechli. I když s námi nesouhlasili. Vláda se pořád měnila. To pro mě bylo asi nejhorší. Pořád se setkávat s někým dalším. Pořád to vykládat dokola dalším a dalším ministrům.
Ten spolek žen mě na začátku nazval tiskovou mluvčí s tím, že budu jezdit. Vybraly mě, protože jejich muži by jim to nedovolili. A já mohla.
Váš muž hned souhlasil?
Nemusela jsem ho vůbec přesvědčovat. Viděl, jak moc se tím trápím, a chtěl mi pomoct. Proto souhlasil hned.
První cesta byla do New Yorku a další cesty navazovaly. Já neumím anglicky, takže mi pomáhala Gwendolyn (lidskoprávní aktivistka Gwendolyn Albert, pozn. red.). Všechno mi překládala, byla se mnou. Doteď spolupracujeme.
Gwendolyn Albert. Foto: Milan Jaroš
Představuju si tu ženu zavřenou za pomyslnou zdí, jak najednou sedí v letadle a letí do New Yorku. Muselo to být náročné.
Opravdu bylo. Letěla jsem s paní, kterou jsem neznala, Gwen jsem viděla až v New Yorku. Ta paní byla vyslaná jako moje průvodkyně během celé cesty, ale nechtěla mi v ničem pomoci.
Například když jsem si jednou chtěla vyjít ven. Vyšla jsem si tedy sama a nějak jsem do večera ten hotel našla.
Když na to teď vzpomínám, můžu říct, že to bylo i krásné. Jen jsem z druhé strany dostávala kopance do zadku.
Navíc rodiče měli obavy, byl to můj první let. Zároveň ale byli docela pyšní, že jsem někde v OSN. Nejpyšnější byl můj tatínek. A i já sama.
Říkáte, že to bylo i krásné. V čem? Že vás někdo bere vážně?
Ano. To byl první okamžik, kdy mě někdo vyslyšel a lidé na mě reagovali tak, že tohle jednání nebylo správné.
Česká republika pak od OSN obdržela zprávu, že by měla odškodnění vyplatit. Naše vláda to ale několik let nebrala vážně.
Vláda ne, ale úřad veřejného ochránce práv vás taky bral vážně a měla jste od nich velkou podporu.
To určitě ano. Bylo to složité období. Pak jsem zkolabovala.
Kdy to bylo?
Asi po dvou letech, protože už toho na mě bylo moc.
Jak vnímáte, že odškodnění bylo odsouhlaseno až v roce 2021?
Divím se já a divily se všechny ženy, že nám nechce vláda porozumět. Že nám to udělali neprávem, že nám zasáhli do našich těl.
Ostatní ženy také mluvily s lidmi z vlády. Nebyla jsem to jen já. Snažila jsem se, aby některá z žen jela se mnou. Aby se ukázala, aby všichni viděli, že to nejsem jen já. Pak se totiž v článcích psalo, že jen já se ukazuju a jinak žádná…
Jenže ty ženy se ze začátku bály. Nechtěly o tom mluvit. Nechtěly se ukazovat, protože byly na sociálních dávkách, i ze zdravotnictví měly strach. Děsily se toho, že až půjdou rodit jejich dcery, v nemocnici to budou mít s personálem špatné. Bály se, že jim doktoři a sestry budou říkat: „Jo, to jste vy, které nás teď napadáte!“
Oceněná Elena Gorolová s ředitelkou Nadace Charty 77 Jolanou Voldánovou a s předsedkyní poroty Ceny Františka Kriegla Sašou Uhlovou. (Foto: Milan Jaroš)
K čemu vám bude dobrá Cena Františka Kriegla?
Vůbec jsem toto ocenění neznala. Když jsem si to přečetla, nadchlo mě to. Věděla jsem od Gwendolyn, že Charta v roce 1977…
Charta 77 otevřela problém nedobrovolné sterilizace romských žen jako první.
Ano. Byla jsem nadšená z toho, že jsou to oni, ta první vlaštovka. A že oni mi teď to ocenění předají. Nerada se chválím. Jsem ale opravdu moc ráda, že takovou cenu získám.