Prestižní literární ocenění nese jméno významného českého básníka dvacátého století ze dvou důvodů. Ten první je ryze osobní: jaderný fyzik František Janouch měl rád Seifertovu poezii, znal ji od mládí, byla, jak se říká, jeho srdci blízká doma i ve švédském exilu, kde žil s rodinou od roku 1974. Když Jaroslav Seifert v lednu 1986 zemřel, Janouch, mezitím (1978) zakladatel podpůrné Nadace Charty 77, vyhlásil ve Stockholmu založení Seifertovy ceny. Byla to jeho poslední služba milovanému básníkovi. Druhý důvod pro to, aby se nové ocenění (komunistickým režimem samozřejmě neuznávané, ignorované) jmenovalo právě po Seifertovi, byly i básníkovy občanské postoje, nejen umělecká velikost, roku 1984 oficiálně stvrzená Nobelovou cenou za literaturu.
_web.jpg.aspx "Jaroslav-Seifert-(foto-Mestske-muzeum-v-Kralupech)_web.jpg")
Jaroslav Seifert. (Foto: archiv Městského muzea v Kralupech)
Seifert, chudý hoch z proletářského Žižkova, věřil v mládí v komunistické vize (to ostatně Janouch taky), dokázal se však s komunistickou stranou rozejít už na sklonku dvacátých let, když se do jejího čela dostal Klement Gottwald a další stalinisté. V padesátých letech se „rodná strana“ pomstila básníkovi svou obvyklou praktikou: umlčením. A udělala to podruhé i po nástupu husákovské „normalizace“, likvidující také Svaz českých spisovatelů, v jehož čele stál právě Seifert jako nezpochybnitelná autorita literární i morální. Od únorového puče v roce 1948 až do své smrti byl Seifert sledován Státní bezpečností. Snad jen věhlas, jakého se po něm už žádnému českému básníkovi nedostalo, a ovšem i zdravotní stav (od roku 1958 mohl chodit pouze s pomocí francouzských holí) ho uchránily od policejních výslechů.
František Janouch předává Cenu Jaroslava Seiferta za rok 2011 básníku Karlu Šiktancovi. (Foto: archiv Nadace Charty 77)
Básníkovy postoje v letech nesvobody jsou hodny připomenutí. Seifertův podpis najdeme pod kolektivní žádostí prezidentu Zápotockému z října 1953 o propuštění vězněného básníka Josefa Palivce. V dubnu 1956 Seifert statečně promlouvá na sjezdu spisovatelů, žádaje svobodu tvorby a zastávaje se politických vězňů. Krátce před sovětskou okupací v roce 1968 podepisuje manifest Dva tisíce slov. Na začátku roku 1977 je zveřejněno konstitutivní Prohlášení Charty 77 (zveřejněno jen na Západě, v Československu vyvolá nenávistnou kampaň) – a Jaroslav Seifert je mezi jeho prvosignatáři. Tento přelomový dokument podepsali mimo jiné literáti Václav Havel, Josef Hiršal, Petr Kabeš, Jiří Kolář a Ludvík Vaculík, příští laureáti Seifertovy ceny. František Janouch nemohl v roce 1986 pojmenovat nové ocenění lépe.
Jaromír Slomek, tajemník poroty Ceny Jaroslava Seiferta