Lidská práva jsou složitá, nejednoznačná a křehká jako lidské bytosti samotné. Lze je zneužít, rozmělnit i zpochybňovat nebo relativizovat, ale to vše jen do okamžiku, než začnou být lidem upírána nebo když je jakákoli moc začne pošlapávat. Lidská práva se proto nejjasněji ukazují tehdy, když nám chybí. V takovou chvíli ale musí přijít také někdo, kdo na tento žalostný stav věcí a nesnesitelné podmínky často za cenu ztráty vlastní svobody upozorní a odvážně se postaví těm, kdo základní práva a svobody ohrožují nebo je upírají ostatním.
Václav Havel toto vždy považoval za samozřejmost, a proto psal protestní dopisy a organizoval petice na podporu nespravedlivě stíhaných osob a proti represivní moci i v časech, kdy to drtivá většina jeho spoluobčanů považovala buď za příliš nebezpečné, nebo zbytečné a marné. Étos jeho volání po dodržování základních práv a svobod, které mají vždy přednost před každým politickým režimem nebo kulturou, tak výmluvně ukazuje, jak mocná může být i zdánlivá bezmoc těch, kdo obhajobu takových svobod a práv berou za svou i v podmínkách nesvobody a bezpráví.
Cena Václava Havla je proto především ocenění těch, kdo svým životem a činy ukazují, že moc bezmocných není jen politický paradox a možnost, jak žít svobodně i v nesvobodných podmínkách, ale že jde především o zásadní a hluboký občanský postoj, ze kterého se rodí nejen svoboda, ale i naděje nás všech.
Jiří Přibáň, ústavní soudce, člen poroty Ceny Václava Havla
(Foto: © Oldřich Škácha/ archiv Knihovny Václava Havla)