Letošní Cenu Františka Kriegla získal Aleš Dubský, dobrovolník, který se hned v prvních dnech ruské agrese proti Ukrajině rozhodl pomáhat. I po čtyřech letech vyráží každý měsíc sám na zhruba desetidenní cestu s autem narvaným k prasknutí. V rozhovoru Renaty Kalenské pro Deník N mluví i o svém strachu, když mu nad hlavou létají drony.
Úryvek rozhovoru zveřejňujeme s laskavým svolením Deníku N. Celý ho najdete na webu Deníku N.
.jpg.aspx "Ales-Dubsky-(foto-Renata-Kalenska).jpg")
Aleš Dubský (Foto: Renata Kalenská)
Jak vám únor 2022 změnil život?
První den války, 24. únor… Já jsem se do poslední chvíle modlil, aby se to nestalo. Ale trochu jsem čekal, že to přijde. Můj život se změnil hodně, protože do té doby jsem si žil v takové až pohádce. Říkal jsem si, že od devadesátých let svět sice pomalu a krkolomně, ale přece jen směřuje k lepší budoucnosti. Agrese Ruska na Ukrajině mi to rozbila. Putin to všechno úplně rozdupal. Rozdupal moji nadějeplnou představu o světě a o tom, že se někam posouváme.
Ale říkáte, že překvapený jste nebyl, naopak jste to trochu čekal.
Sledoval jsem každý den zprávy. Když je někde 250 tisíc vojáků, kteří musí mít strašně drahou a šíleně náročnou infrastrukturu, asi se nechystá cvičení. Vycházel jsem z logiky věci.
Jak dlouho vám trvalo rozhodnutí, že budete Ukrajině pomáhat? Bylo to v minutách, hodinách, dnech, týdnech?
Byly to asi čtyři dny, co se mi ta otázka vařila v hlavě. Špatně jsem spal a vlastně jen přemýšlel, co s tím a se sebou mám udělat.
Zvažoval jste více variant?
Na internetu jsem se dozvěděl, že kolem hranic funguje síť dobrovolníků, kteří svážejí sbírky a posílají je na Ukrajinu. To byla jednoznačná volba – jet tam a těm proudům lidí, kteří přicházejí, dávat deky, čaj, dětem džus a třeba nějakou hračku, protože ti lidé z Ukrajiny utíkali s igelitkami.
Takže třeba varianta, že byste šel bojovat, pro vás byla nemyslitelná?
To tam bylo taky, ale šlo spíš o nápady někdy až na jaře. Jenomže já nejsem žádný bijec, bojovník ani hrdina. Řekl jsem si, že když začíná fungovat síť pomoci, víc práce udělám tam. Víc tam budu lidem k užitku. Bohužel se ukázalo, že to je na dlouho.
Časem se nám začali hlásit lidé z různých zemí. Propojoval jsem je a vzájemně seznamoval. Tenhle může převézt tohle a tenhle má k dispozici auto… Začali jsme vlastně fungovat jako zásobování.
A kdy jste se na Ukrajinu s pomocí poprvé vydal sám? Jste solitér, tím se lišíte od skupin dobrovolníků…
Na začátku jsem spolupracoval se spolkem Koridor UA a s partou z Dolního Kubína, se kterou občas pracuji dodnes. Nedá se tedy říct, že bych byl úplně sám.
Myslela jsem spíš, že nejste pod žádnou organizací, což vlastně je ten důvod, proč jste letos dostal Cenu Františka Kriegla vy – jste zástupce lidí, kteří bez záštity nějakých organizací stále intenzivně pomáhají Ukrajině.
My jsme vlastně doteď v kontaktu a dá se říct, že spolupracujeme – od Německa až do Košic. Ale je pravda, že nejsme žádný oficiální spolek a hlavně nemáme žádné externí výdaje. Fungujeme tak, že něco posbíráme, seženeme auto, opravíme ho, celé to pak sebereme a všechno odvezeme na Ukrajinu. A to, že skutečně nemáme vůbec žádné externí výdaje, mě na tom fascinuje. Funguje to dobře a za tu dobu jsme toho udělali hrozně moc.
Máte nějakou představu, jaký objem pomoci jste za tu dobu dostal na Ukrajinu?
Teď to bylo v pořadí sedmnácté auto, které jsem vlastníma rukama sehnal, opravil, převezl a cestou trošku ještě servisoval. Mám za sebou 75 výjezdů, z toho tedy těch sedmnáct aut, takže dejme tomu šedesát výjezdů s plnou dodávkou nebo náklaďákem pomoci. Kdybychom to počítali na váhu, bylo by to asi osmdesát tun.
Pokud vím, pomoc dotujete i ze svých vlastních peněz.
No to je podle mě povinnost! Když nejdu bojovat, musím dát aspoň maximum toho, co dokážu. Přece nebudu sedět doma! Pořád něco vymýšlím, neustále hledám auta, ležím v tom každý večer. Otevírám inzerci, a když vidím nějaké auto, které by se zrovna mohlo hodit, oslovím inzerenta, jestli by třeba neuměl udělat cenu. To jsou takové maličkosti.
Třeba moje kamarádka-lékařka dělá každý rok inventuru ve skladech. Já už mám síť doktorů, kteří mi dávají expirované zboží nebo věci těsně po expiraci. To je skvělé, protože tyto věci jsou jinak šíleně drahé. Ukrajinská vláda nemá miliardy. Ona už nemá ani miliony na to, aby nakupovala léky a zdravotnický materiál.
Od škrtidel po…
Od škrtidel po všechno ostatní. Zrovna škrtidla kupujeme přímo v Dnipru, kde je ukrajinský výrobce prodává prakticky za výrobní cenu. Dodáváme i léky, třeba silná antibiotika, dýchací soupravy pro těžce zraněné lidi, chirurgické soupravy, šicí soupravy… Spousta toho by se jinak vyhodila.
Vyhlášení Ceny Františka Kriegla 9. dubna 2026 v Národním muzeu v Praze. Aleš Dubský se nemohl zúčastnit osobně, nahrál ale vzkaz na video. (Foto: Milan Jaroš)
Kolik vlastních peněz jste v tom už nechal?
Těžko se to počítá. Spousta lidí během cest na Ukrajinu odjezdila auto, já jsem tam taky odjezdil svoji dodávku. Měl jsem ji deset let, pak jezdila dva roky na Ukrajinu a konec.
Když objevíte dobré a relativně levné auto, z čeho ho kupujete?
Ze sbírky, kterou v tu chvíli vyhlásím. Do každé takové sbírky vložím vždycky třeba pět deset tisíc ze svého. A další kluci taky.
Na podzim jsem objevil úplně skvělou sanitku, čtyři krát čtyři, se silným motorem, za 155 tisíc. A ve skvělém stavu! Okamžitě jsem začal shánět peníze. Během měsíce jsme sanitu koupili a s klukama v Praze u kamaráda v servisu jsme ji opravili… No prostě úplně skvělá sanitka. Teď už půlrok jezdí a převáží raněné vojáky.
Vy jste cestám na Ukrajinu přizpůsobil opravdu celý svůj život.
To ano. Nedávno jsem o tom s někým mluvil a ten člověk se mě ptal: „Jak to děláš, že k tomu stíháš svoje dvě práce?“
A jak?
Antikvariát už mám jenom internetový a tu práci kolem něj dokážu udělat za deset dní v měsíci. Svoji druhou práci taky dokážu nacpat do deseti dnů. Obstarám dům a zahradu, funguju tam jako housekeeper.
Díky tomu máte částečně kde bydlet?
No, taky tam můžu parkovat auta a připravovat je na cestu. A zbývajících deset dní připadá v průměru na cesty na Ukrajinu a zpátky.
S pomocí a s naloženým autem jezdíte sám. To je myslím výrazně nebezpečnější, než kdybyste jezdili ve dvou.
Většina z nás jezdí sama, protože dneska nejsou lidé. Myslím ale, že to není nebezpečné. Je to dokonce méně nebezpečné, než když jezdíte ve dvou.
Jak to myslíte?
Kdyby se tomu autu něco stalo, je lepší, když to odnese jeden, než když to odnesou dva.
To je teda teorie… Živé ztráty jsou menší?
Zodpovědnost nesete jen za sebe, ztráty jsou menší. Navíc celkové náklady na cestu jsou nižší.
Ocitl jste se někdy vysloveně v nebezpečí?
Párkrát, třeba v Dnipru mi nad hlavou lítaly drony. Dneska tam teda dron lítá nad hlavou skoro každému. Když to jednou bouchlo přímo nad barákem, kde jsem spal, to jsme teda vyběhli ze sklepa – a pak jsme se tam zase hodně rychle vrátili. Člověk by čekal, že ženské budou plašit. Ale byly v klidu a řekly nám, že to je už dobrý, protože to bouchlo dvakrát a víc to bouchat nebude.
V Oděse se člověk setká s tím, že mu to blízko baráku bouchne, až ho to trošku nadhodí nad postel. Příjemné nejsou ani rakety, když létají na benzince ve chvíli, kdy tam sedíte v autě. Je pět ráno a vy slyšíte divné zvuky… A ony to nad benzinkou létají rakety z Černého moře na střední Ukrajinu. To se dělo třeba v říjnu 2022, kdy se Rusové mstili za úspěšnou ukrajinskou ofenzivu. To byly šílené nálety. Lidé na benzince plašili, tehdy dokonce i ženské brečely, protože se s raketami setkaly poprvé. V té oblasti to tenkrát ještě nebylo normální a Rusové to pálili ze všech směrů.