Laudatio na laureáta Ceny Františka Kriegla za rok 2026, antikváře Aleše Dubského, který neunavně pomáhá válkou zkoušené Ukrajině.
Slavnostní vyhlášení Ceny Fratiška Kriegla 9. dubna 2026 v Národním muzeu v Praze. Laureát Aleš Dubský se nemohl zúčastnit osobně, nahrál vzkaz na video. (Foto:Milan Jaroš)
Vlastně by mne překvapilo, kdyby tady letošní oceněný byl. Ne, že by si pro cenu nechtěl přijít, ale má dozajista něco strašně neodkladného na práci. Řekla bych, že třeba někde nakládá pneumatiky k nějakému z aut, které odvezl ukrajinským vojákům na chersonskou nebo záporožskou frontu. Nebo jel do Rakouska pro nějaká další škrtidla, kterých je bohužel na Ukrajině zapotřebí nekonečné množství. Popřípadě opravuje některý z vraků, který vyprosil u známých, aby ho přetáhl přes hranice a rozšířil vozový park ukrajinské armády o další improvizovanou sanitku. Je to celkem jedno, kde je, protože je jisté, že tam provádí něco užitečného, byť dostatečně šíleného.
Aleš Dubský je chlapík, co nápady realizuje dřív, než je stačí někdo zhodnotit jako neuskutečnitelné. Nevím, zda takový byl vždycky, ale jeho mládí prý bylo hodně bouřlivé, divoké a chaotické. Nicméně ho přežil. Od sedmnácti začal pracovat, nejdřív jako prodavač, pak pomocný tiskař, odjel na brigádu do Británie, dělal skladníka, pak chvíli cestoval, chodil po Tatrách i Šumavě, a naučil se mezitím skvěle řídit auto. Teď tráví za volantem dodávek, naložených po střechu něčím, co je na Ukrajině potřeba, nekonečně času.
Válka na Ukrajině ho zastihla v roli muže mezi čtyřicítkou a padesátkou, provozovatele antikvariátu, a taky trochu vetešníka. Volnomyšlenkáře, dřevorubce a turisty. Že se při takové humanitární katastrofě, která se na Ukrajině od února 2022 odehrává, mobilizují profesionální záchranáři, neziskovky a organizace, jež to mají v popisu práce, je v řádu věcí. A patří jim za to obrovský dík. V roce 2022 si ale vyzvednout na ukrajinské hranici svého Ukrajince odjely stovky Čechů. Nikdo jim neproplatil benzín, museli si na to brát dovolenou. Nebyli krytí žádnou organizací, nikdo je nejistil ani jim neradil. Prostě usoudili, že v takových chvílích má každý dělat to, co musí a na co má dost sil.
Aleš Dubský je přesně tím typem člověka, který nějaké velké organizování nemá moc rád. Účetní z něj šílí, berňák si zoufá. Aleš prostě koná vždy, když usoudí, že je to zapotřebí, a tak, jak mu připadá smysluplné. Sám, za vlastní peníze (když dojdou zkouší přesvědčit k neplánovaným dobročinným výdajům i své okolí), ve volném čase, z vlastní vůle. Jede tam, kam dojet dokáže a veze to, co umí sehnat. Nic víc, nic míň.
Zcela mimořádná je ale jeho vytrvalost. Zatímco většina z těch, kteří páchali nadšeně individuální dobro v roce 2022, možná ještě v roce 2023, je dnes unavena, otrávena, cítí bezmoc a naštvání, frustraci a beznaděj, Aleš Dubský frekvenci svých cest na Ukrajinu zvyšuje. Jezdí především do Chersonské oblasti, jedné s nejzkoušenějších a nejnebezpečnějších.
Leze na nervy svým známým a přátelům, kteří mají pocit, že už za Ukrajinu dali dost svých peněz, nervů i sil a nehodlají přijít o práci, o rodinu, o komfort jen proto, že se tam stále ještě střílí. Začínají se propadat do stavu globální lhostejnosti a ztrácejí víru v to, že mohou ještě něčím někomu pomoci. Pak jim ale do této nirvány vtrhne Aleš Dubský se svými seznamy: potřebuje gumy na dodávku, plenky pro staré lidi, tablety pro vojáky, hračky pro sirotky a žrádlo pro psy.
Irituje všechny kolem sebe neutuchající vírou, že i tohle málo, co dokáže každý měsíc převézt ze syté části Evropy do části strádající, pohne dějinami. Někteří jeho známí se před ním už schovávají, neberou telefony, protože – „Co zase bude sakra chtít. Vždyť to přece nemá cenu! Jedinec nic nezmění!“ Statečnost, za kterou Aleš Dubský dostává dnes významné ocenění, se neprojevuje jen jeho odhodláním jezdit do míst, kam padají drony i rakety, ale i urputností, se kterou nedává usnout svědomí těch, co to už dávno chtěli vzdát.
Není sám. Těch, jejichž jména neznáme, a kteří to stále nevzdali, jsou desítky, možná stovky. Do televize nechodí, my novináři s nimi rozhovory neděláme, asi by o to ani nestáli. Jezdí svými auty na východ a dělají to, na co jim síly stačí. Jejich víra v to, že má význam jít i do bitev předem ztracených, je nakažlivá. Díky za to a tu cenu si všichni užijte, než zase vyrazíte.
Petra Procházková, členka poroty Ceny Františka Kriegla
9. dubna 2026